Tamara byla odjakživa světoběžnice. „Máma vždycky ráda vypráví, jak jsem jako dítě, sotva jsem se naučila chodit, vždy rozběhla neznámo kam. To mi zůstalo. Nikdy jsem neměla problém cestovat, žít na jednom místě déle mě v mládí nudilo. Rok jsem žila v Irsku, kde jsem se vždy po měsíci stěhovala do jiného města nebo vesnice. Podobně to bylo také v Anglii, Rakousku a Španělsku. Díky cestování mám spoustu přátel po celém světě a umím skvěle tři světové jazyky. Když přišla doba, kdy už mě nebavilo mít život v jednom báglu a neustále se stěhovat, řekla jsem, že zakotvím“ přiznává.
V České republice je to jiné
Tamara se nakonec rozhodla odjet domů a nějakou dobu si užít rodičů a rozvětvené rodiny. „Než jsem navštívila všechny příbuzné a kamarády, chvíli to trvalo. Jeden z nich mi nabídl práci. Začal obchodovat s Anglií, mezitím si vybudoval pozici v německy mluvících zemích a chtěl taky do Španělska. Já, jako člověk s jazykovou vybaveností jsem se mu hodila. Tak jsem to vzala a skončila v rodné vísce. Do práce jsem dojížděla pár kilometrů. Po čase firma zkrachovala a já stála před otázkou – co teď?“ vzpomíná Tamara.
Do světa nebo zůstat doma?
Tamara stála před rozhodnutím, zda se vrátit do ciziny nebo zůstat v republice. „Lákalo mě zase vyjet, ale rodiče si zvykli, já si našla přítele, který nebyl moc cestovatel, zůstala jsem. Do internetového vyhledávače zadala nabídka práce Kladno, což bylo velké město poblíž a už čile posílala životopisy. Netrvalo dlouho a zaměstnali mě. Po roce jsem chtěla změnu, takže opět internet, nabídka práce Most a já hledala. Chvíli jsem přebírala a vybírala. Narazila jsem na zahraniční firmu. Po půlroce už podnikám zahraniční pracovní cesty, zítra jedu na letiště a odtud do Barcelony“ uzavírá své povídání.